Povídání o nás

Dále chovám morčátka, pár let jako hobby chov bez PP, v červenci 2006 jsem si založila chovatelskou stanici dlouhosrstých a bezsrstých morčat " Z Horeckých vrchů". Bydlíme totiž na místě zvaném Na Horeckých vrchách, tak proto ten název mé chovatelské stanice. Každý tomu sice říká Horka, ale na mapě je psáno Horky a proto nebudu výrazy komolit.

Jinak obecně u morčátek mě fascinuje to, že nikdy nevím, jakou barvu budou mít nakonec mláďata a také to, že okamžitě po narození vidí, mají chlupy a za dvě hodiny už koušou seno. Jednou se narodí s vlnitou srstí, jednou s rovnou, jednou mají na hlavně korunku, jednou ne, pořád jsou nějaká překvapení. A největší legrace je, když samice porodí jedno nahaté a jedno chlupaté. Navíc fungují jako alarm na ledničku, jakmile otevřete dveře, začnou pískat jak o život (odnaučí to člověka chodit v noci loupit do lednice). Poslední dobou už řvou jen co mě vidí ve dveřích a neupištěnější ze všech jsou mladí skiníci. U bezsrstých morčátek mě fascinuje jejich hebounká kůže, teploučké tělíčko a neuvěřitelný zjev, mrkněte na jejich fotky, uvidíte sami.

Letos na jaře 2011 jsem na manželovo přání a částečně také z finančních důvodů zrušila chov morčat, bohužel k manželově spokojenosti to nepřispělo, ale mně alespoň ubyla práce a zůstalo dost ušetřených peněz za krmení a podestýlky.

Na začátku roku 2007 mě navíc uchvátili i slaďoučcí a heboučcí Teddy králíčci, takže jsem si pořídila chovné samce i samičky a po dvou letech musím říct, že oproti morčátkům mám pocit, že samice se nechají připustit pouze když samy chtějí a že zrovna moc nechtějí a moje plány na křížení určitých párů se minuly účinkem. Samice si samce většinou vybírají a samci taky nejsou obzvlášť náruživí, takže nakonec jsem ráda když nějakou samičku připustím alespoň nějakým samcem a neřeším jestli je to ten, kterého jsem původně chtěla. Navíc jsem zjistila, že opravdu vhodné a dobré matky jsou tak cca 1,3 - 1,5 kg, protože tedínci jsou velmi dobře zmenšovat a po dvou generacích jsou tak malincí, že jsou neschopní chovu. To je spíš rada pro zarputilce, kteří si myslí že to vyhrají s kilovými samičkami. No pročtěte standard teddy tady na stránkách pod králíčky, je to sice z Německa, ale oni už vědí o čem mluví. Hlavně musím podotknout, že se snažím, abych v chovu neměla kousavé bestie, protože když jsem viděla chovatelky tedíků se zjizvenýma rukama, nemyslím že je výhrou superteddy s dlouhou srstí a kilem živé váhy pokud vám při pohlazení ukousne kus ruky, ale teddy, který může mít klidně kilo a půl, ale musí mít dobrou povahu a být mírný (pozor i králík jde zkazit špatnou výchovou). No a jdeme na další zvěř.

Co se týče kočiček, snažila jsem se opatřit si je v takových barvách, abych potom neměla problémy s udáváním koťátek. Bohužel čím ušlechtilejší kočička, tím je blbější (alespoň u nás), takže všechny dlouhosrsté jsem postupně sesbírala na silnici a máme zase většinu obyčejných. Vloni nám přejeli poloperskou želvovinovou kočku, kterou jsme měli 7 let (Miki je poslední z její krve - už jsem ho dlouho neviděla, takže u nás pravděpodobně skončila éra poloperských koček). Nesmím zapomenout na Vašíčka, byl zlatíčko, nejraději spal v dětské postýlce (bohužel ho již také srazilo auto, takže mám jeho vycpaninu v krabici na půdě). Chtěla jsem si ho dát na památku do pracovny, ale bohužel preparátorovi se práce moc nepovedla a vypadá jako vzteklá kočka těsně před proměnou v kočkodlaka, takže Vašík musí počkat v krabici než něco vymyslím. Naštěstí Scherrynka měla po třech letech na jaře 08 poprvé koťátka, takže jsem všechny nechala doma a zatím je všechno ok. No a teď novinka z 08/2009. Postupně jsem sem do Chrástu navezla kočičky, z toho Scherrynka se ztratila hned druhý den, to mně mrzí strašně protože byla před porodem, její dcerka, šílený přítulník zmizela za 3 týdny, bráška zmizel, ale přišel po týdnu a řval nadšením že nás našel, no a poslední čičina měla 6 koťátek, z toho 1 umřelo a 1 mi zakousla asi kuna, vlezla mrcha oknem do srubu a nechala jen půl hlavy a zadní nohy. No bylo to hrozné. Jsou po modrobílém britském kocourovi, kterého uhranula naše neušlechtilá mourinka, takže bych o ně fakt nechtěla přijít. Ze šesti koťátek zbyly jen dvě, protože se u nich objevila vada zůžení střeva u konečníku a po několika operacích jsem je musela nechat uspat, ach jo. Už nikdy nebudu měnit krmivo, protože si myslím že to bylo po něm, když byly celý rok v pořádku a po změně granulí se stalo v rozmezí 14 dní oběma čičinám toto. Takže mi z koťat zbyla modrá dlouhosrstá čičina a modrobílý krátkosrstý polobriťáček.

Dostali jsme od jedné paní Středoasijské leopardí kočky, ale jednu čičinu přejel náklaďák a několik se jich rozuteklo (jsou neuvěřitelně plaché. Aktuálně je tu denně na krmení pouze jedna želvovinová, je krásná a miluje Vašíka č. 2, ale nenechá na sebe sáhnout. Dále je tu nádherný obrovský kocour, který přijde tak jednou za 2 měsíce.

No a nakonec pejskové. Jorkšírky Berunku, Marušku a Dorinku (ta bydlí u rodičů, protože ji na klinice v Českém Brodě udělali císařský řez tak špatně, že už nemůže mít štěňátka - zůstala jí díra v děloze, primář je prostě odborník na svém místě, možná by se měl vrátit do školy) a Lakynka máme nejen pro radost, ale také do chovu, průběžně máme štěňátka a Lakynek je na krytí velmi šikovný, takže zájemci o krytí hlaste se. Je to jorkšír s PP, takže potomci budou kvalitní. Letos k nám přibyla biewer jorkšírka Brenda, je to pěkné číslo a hovnožrout jako Lakyn. Náš největší pejsek byl nádherný Irský vlkodav Carrokeel Aarkas-Eden alias Kikin, se kterým jsme občas jezdili na výstavy, v březnu 2007 jsme absolvovali bonitaci a dokonce jsme později vyhráli i klubovou výstavu. Kikinek nám bohužel v roce 2009 začal hubnout a na podzim podlehl leukémii. Vůbec jsme to netušili, běhal i žral normálně, jen pořád hubnul. Po posledních dnech na klinice zemřel a v srdíčku mi po něm zůstala velká díra. Kikinek byl povahově velmi vyrovnaný pejsek a byl moje velká láska. Abych alespoň trochu zaplátovala díru v srdíčku, pořídila jsem si nového vlkodava Kikinka. Je z chovatelské stanice Monsignor Ax, ale protože jeho maminka byla nakrytá německým psem který je uchovněný v organizaci, kterou naše kynologická unie neuznává, nedostaly štěňátka PP. Mně to ale nevadí, protože je čistokrevný, krásný, žíhaný jako Kikinek 1 a vypadá skoro úplně stejně, má i milou povahu a mám ho moc ráda. Kikinek nám bohužel začal letos na jaře 2011 přeskakovat plot a málem zadávil miniprasátko, takže z obavy o život jehňátek a ostatních malých tvorečků jsem se rozhodla vlkouška věnovat hodným lidem. Vzala si ho paní, která dělá canisterapii a Kikinek, který je jinak velmi hodný pejsek ji zaujal, takže oběma přejeme spokojený a klidný společný život. Děti už začaly chodit do školy a do školky, takže přišel čas dodělat stránky našmu bassetkovi Boriskovi (urozeným jménem Armel Queen´s Hermelín).....(hm tak to už koukám slibuji celý školní rok sakryš). Je to zlatíčko a má neuvěřitelný kukuč. Když jsem ho jednou našla v koupelně (otevřel si sám dveře domů) uprostřed hromady rozkousaných dětských plen a toaletního papíru, na zabahněné koupelnové předložce, koukal na mě s tak natěšeným výrazem, jako by čekal pochvalu, že mi to úplně sebralo chuť ho potrestat. A když ho chci odněkud vyhodit, převalí se na záda a dělá mrtvého, protože ví, že ho neunesu. Je to prostě koumák. Ještě se vrátím k Marušce, která je u jorků nejnovějším přírustkem, koupila jsem si ji od paní chovatelky z Kostomlat (doufám, že se dočkám po třech letech platby za krytí naším Lakynem jedné její fenky, někteří lidé mají holt horší paměť). No myslím, že paní dřív umře, než mi vrátí co mi dluží. Jinak Maruška je maličká a krásná fenečka, velice milé povahy a je to hrozný mazel. Ale zároveň dobrý hlídač, jako všichni jorci obecně. Letos měla poprvé štěňátko.

Dřív jsem tu měla i nabídku brigád u koní nebo morčat, ale bohužel hospodářská krize s novou vládou pro kterou nemám slov (děkuji studenti z facebooku, doufám, že je vám fajn a že si budete moct dovolit založit rodinu alespoň ve čtyřiceti) nás zahnala pěkně do rohu a jsme rádi, když se nám podaří vydělat alespoň nějakou korunu na krmení zvířátek. Doufám že po těch všech jejich úsporných opatřeních přežijeme.
Samozřejmě že mi občas není zrovna hej a občas bych si taky ráda dáchla, ono 200 hodin měsíčně jen u zvířat je znát při těch dětech, takže teď když jsou ve škole a školce budu mít možná konečně po letech čas i na to, abych si sedla a přečetla kousek novin. Nebo si sedla na terasu a prostě nic nedělala :) No tak když tohle čtu tak opravdu nevím, co pořád dělám. Školní rok je za námi a noviny jsem si přečetla jen jednou :D

Aktualizováno 12.06.2011